Povídá si Sherlock Holmes s doktorem Watsonem.
Holmes: „Vidíte támhle toho muže?”
Watson: „Ano, a co s ním?”
Holmes: „Vy na něm nevidíte nic zvláštního?”
Watson: „A měl bych? Přijde mi jako normální občan, stejný jako tihle všichni lidé, co tu chodí okolo. Co bych měl vidět?”
Holmes: „No to je přece jasné, Watsone, ten muž je gay! Víte, jak jsem na to přišel?”
Watson se zamyslí a po pár minutách odpoví: „Už to mám, Holmesi. Vím, jak jste na to přišel!”
Holmes: „Ano, jak tedy?”
Watson: „Vy jste se s ním včera vyspal!”

Chodím tak rychle, že musím chodit po silnici.

Dva ožralí vedou třetího, ten jen mručí. Po chvíli přestane i to a kámoši ho jenom úplně bezvládného táhnou.
„Poslechni, Franto,” zašeptá po chvíli jeden zděšeně. „Vždyť on je Lojza úplně mrtvej!”
Druhý opilec si z toho viditelně vrásky nedělá: „Hele, zrovna jdeme kolem márnice, tak ho tady necháme.”
Dali ho chudáka na máry a on tam ležel, dokud ho k ránu neprobudila zima.
„Sakra, co se to se mnou děje?” zděsil se. „Jak to, že jsem v márnici? To asi živej nebudu. Ale mrtvej asi taky ne, to by se mi nechtělo tak chcát!”

Vždycky se se ženou držíme za ruce. Kdybych ji pustil, šla by nakupovat.

Paní učitelka se ptá dětí, zda vědí něco o Yettim. Přihlásí se Anička: „Yetti je celý chlupatý.”
„Správně,” pochválí ji učitelka a vyvolá dalšího.
„Yetti je strašně velikej a žije na horách.”
„Výborně, Honzo!”
Pak se hlásí Míra a odpoví, že Yettiho ještě nikdo neviděl. Nakonec úplně vzadu zvednou ruce dvě cikánky. Učitelka je ohromena, že se zase po půl roce hlásí a vyvolá je.
„My jsme si pro vás připravili rozhovor o Yettim!”
„Výborně, holky. Tak spusťte!”
„Je ti zima?”
„Je, ty krávo!”

Titulek nejmenované knihy: „Pravydla Českého pravopysu.”

Tchyně je na návštěvě u dcery, sedí na verandě u kávičky a manžela už viditelně unavuje její neustálé klevetění o těch nejnemožnějších věcech a nebo nadávky na jeho osobu. Zvlášť když je na maminku sám, protože mu manželka odpočívá vevnitř v ložnici, nějak ji pobolívá hlava, však to znáte.
Muž se po chvíli teatrálně protáhne, hlasitě zívne a oznámí: „Jdu si lehnout na lenošku.”
Tchyně, jako posedlá ďáblem, vyskočí ze židle a vlepí mu facku, až to mlaskne jako při setkání dvou teplých v sumo.
„Za co?” diví se manžel.
Tchyně ho probodává pohledem: „Nikdo nebude říkat o mé dceři, že je líná!”

Víte, jaká je somálská lidová?
„Pějme píseň dokola, do kola, dokola, než nás skosí ebola, e-bo-la...”

Při smutečním obřadu přistoupí blondýnka k jedné stařence a strhá z ní všechno černé oblečení.
„Proč jste to udělala?” ptá se jí udiveně přihlížející.
„Černá teď přece letí!”

Mladý břichomluvec byl na turné po různých klubech a barech. Jednou se zastavil v malém městě a vystupoval tam v místním baru. Na klíně měl dřevěnou loutku, která mluvila skrz jeho břicho a dělal si legraci z blondýnek. Když už těch vtípků vychrlil poměrně dost, ve čtvrté řadě si najednou stoupla vysoká blondýna a řekla: „Už mám těch vašich hloupých a ponižujících vtipů o blondýnkách dost! Jak si můžete dovolit takovýhle stereotyp?! Jak to, že soudíte člověka podle jeho vzhledu a podle fyzických předpokladů?!”
Břichomluvec seděl jako zařezaný a blondýna pokračovala: „To jsou chlapi jako vy, co zabraňují ženám, jako jsem já, aby dosáhly uznání ve společnosti. Kvůli lidem jako vy nemůžeme dosáhnout plného ocenění, vyvinout náš plný potenciál, protože vy a váš druh osob nás diskriminujete. Proč zesměšňujete jen blondýny? A vaše diskriminace není jen proti blondýnám, ale i proti ženám jako takovým?! A to vše ve jménu humoru, že se nestydíte.”
Břichomluvec, úplně rudý, začal koktat: „Ale paní nebo slečno, já jenom...”
Blondýna ho razantně přeruší: „Vy se do toho, pane, laskavě nepleťte. S váma já se nebavím. Já mluvím s tím skrčkem, co vám sedí na klíně!”